JARO 1945 V ŽELEZNÉ RUDĚ, RUDOLF ABELE ZACHRAŇUJE ŽIVOTY I PAMÁTKY

Jaro 1945 v Železné Rudě, Rudolf Abele zachraňuje životy i památky

Železnorusko je návštěvníky vnímáno jako jedna z nejkrásnějších částí naší země, kde je příroda v symbióze s turistickým ruchem a návštěvníkům je nabízeno nepřeberné množství turistických a sportovních zážitků v kombinaci se zámezím horského městečka.

Při cestě z Železné Rudy směrem na Debrník se kocháme výhledy na šumavské louky a dominantu Velký Javor. Neuvědomujeme si ovšem pohnutou historii těchto míst v třicátých, čtyřicátých i následně i dalších pohnutých letech dvacátého století.

Pohledem renomovaného historika a archiváře Jana Jiráka Vám v tomto článku přiblížíme i málo známe detaily z osvobozování Železné Rudy americkou armádou v roce 1945. Jak zjistíte, mnohá turisticky atraktivní místa byla svědkem bojů s částí kapitulací odmítajících jednotek SS i zfanatizovaných nacistických školáků a kadetů od Rokycan.

Díky aktivitě potomka známého šumavského sklářského rodu fregatního kapitána Rudolfa Abele se podařilo osvobození Železné Rudy bez významnějších konfliktů. Tím bylo ušetřeno mnoho lidských životů z řad vojáků, civilistů i velkého množství válečných uprchlíků, kteří našli v Želená Rudě azyl. Památky v Železné Rudě se uchovaly bez významného poškození.

Po stopách osvobozování Železnorudska se můžete vydat do železnorudského průsmyku směrem na Debrník (po naučné stezce Sklářská).

Opačným směrem do vnitrozemí, tedy směrem kudy postupovala americká armáda se vydáme po zelené značce až na Gerlovu Huť. Zdatnější turisté nebo cykloturisté snadno zvládnou výlet až na Zhůří, k pomníku padlých amerických vojáků.

Až se opět vydáte na známá místa kolem Železné Rudy, Gerlovu Huť, Starý Brunst, Zhůří, Svaroh atd., věříme, že se na ně budete dívat novým pohledem a kromě krásné přírody, budete vnímat i historické memento vyzývající k tomu, aby se podobné události už nikdy neopakovaly.

Duben 1945 – váleční uprchlíci v Železné Rudě

V Železné Rudě se v průběhu dubna 1945 soustředilo na 500 válečných uprchlíků, které sem postupně přes protektorátní hranice dovážely transporty z jednotlivých uprchlických táborů v klatovském obrladrátu. Kromě všech místních škol obsadili tito běženci i drtivou většinu místních hotelů. Většina z nich v té době ještě věřila, že oblasti, které po mnichovské dohodě na počátku října 1938 připadly Německu, v něm zůstanou a ČSR bude obnovena v hranicích tzv. druhé republiky. K jejich postupnému odsunu do dnešního Bavorska docházelo až v průběhu léta 1945.

Cestování vlakem na Železnou Rudu a nálety

Pravidelné hlídkování amerických stíhaček nad regionem zcela ochromilo dopravu. Klasické civilní vlaky prakticky přestaly jezdit za bílého dne. Dne 23. ledna 1945 k tomu vyšlo nařízení, že cesta soukromých osob vlakem bez povolení je možná pouze do vzdálenosti 75 kilometrů. Na delší cesty si již případný cestující musel zajistit speciální úřední povolenku.

Postupně si lidé, kteří cestovali pravidelně vlakem, všimli, že hloubkař vždy útočí primárně na lokomotivu a podle toho, jak dlouho pilot drží spoušť kulometů a kanónů, tolik trefí prostoru před a za lokomotivou. Proto zadní vozy bývaly relativně bezpečnější. Lidé tedy na rozdíl od dřívějších časů nejprve zaplňovali zadní vagóny a teprve když tam už nebylo místo, postupovali k čelu vlaku. A navíc - když strojvedoucí po prvním varovném přeletu spojenecké stíhačky vlak zastavil, aby cestující mohli soupravu opustit, od zadního vagónu se dalo utéci do větší vzdálenosti od celé soupravy.

Útok hloubkařů zažilo v pátek 20. dubna 1945 den nádraží v Železné Rudě (tehdy německém městě Markt Eisenstein). Podle vzpomínek pamětníků při něm zahynuli dva dvanáctiletí hoši Franz Pöschl a Werner Greil.

1. květen 1945. Osvobození města Američany. Mírová aktivita fregatního kapitána Rudolfa Abele.

V úterý 1. května se americké jednotky, konkrétně 2. jízdní skupiny nazývané „Patton´s Ghosts“, definitivně zachytily v Železnorudském průsmyku a bylo obsazeno samotné město Železná Ruda (tehdy Markt Eisenstein).

Odpor německých jednotek se omezil na pouhé občasné ostřelování postupujících jednotek z lehkých pěchotních zbraní. Eskadrony této legendární jednotky obsadily obě strany průsmyku a očekávaly příchod hlavních sil. Německou obranu totiž výrazně poznamenal fakt, že její velitel von Kreustrager zmizel. S připravenými obránci z řad Volkssturmu, Hitlerjugend, Waffen SS, běloruských vojáků (součásti Vlasovovy armády) a 655. pluku Wehrmachtu jednal bývalý fregatní kapitán Rudolf Abele, potomek místní sklářské rodiny. Nabádal je, že odpor je zbytečný a měli by se vzdát, aby bylo zabráněno velkému krveprolití, jelikož město bylo přeplněno civilními uprchlíky. Podařilo se mu docílit toho, že připravená tuhá obrana Železné Rudy se nekonala a po 15. hodině téhož dne městem projelo prvních sedm tanků, které pokračovaly směrem na Špičák.

Do zajetí přešlo téměř 500 německých vojáků. Když sem následně dorazily jednotky 712. tankového praporu podporujícího a 359. pěšího pluku 90. pěší divize, bylo město definitivně obsazeno. Dle dohod spojeneckých sil s čsl. exilovou vládou o neplatnosti tzv. mnichovské dohody ze září 1938 hledali velitelé amerických někoho z předválečné místní správy, aby spolupracoval na převzetí města vítězi. Nakonec jej našli v osobě dentisty Emila Neuberta, jednoho z mála Čechů, kteří zůstali z profesních a rodinných důvodů v Železné Rudě i po připojení města k Německu na podzim 1938.

Nacističtí fanatici a odstřel Juránkovy chaty

Zdaleka ne všichni němečtí obránci však vyslyšeli výzvy Rudolfa Abele a chtěli pokračovat v boji. Šlo převážně o příslušníky oddílů SS a Hitlerjugend. Tito nacističtí fanatici se stáhli k obci Hůrka. Při ústupu vyhodili do povětří jeden ze symbolů předválečného poklidného soužití Čechů a Němců v kraji, Juránkovu chatu na svahu hory Svaroh. Při vyčišťovacích akcích v okolí Železné Rudy zajali Američané v prostoru obce Sruby u Špičáku 150 německých vojáků a 20 vozidel.

4. květen – postup amerických vojsk do vnitrozemí, střety nad Javornou

Po obsazení Železné Rudy vyrazily do předpolí nové linie opět malé oddíly 2. jízdní skupiny, aby průzkumem zjistily obranná postavení německé armády ve směru do vnitrozemí. Proto 4. května vyrazila 2. četa 2. jízdní skupiny na průzkum ve směru na Javornou (tehdy Seewiesen). Průzkumníci zde padli do nachystané pasti, když němečtí obránci polních postavení nad Javornou přešli do protiútoku a americkou jednotku téměř obklíčili. Za cenu dvou těžce raněných vojáků a ztráty dvou obrněných vozidel M8 Greyhound se průzkumníci rychle stáhli kryti přispěchavší posilou.

5. květen – opětovný postup, boje na Zhůří

Následujícího dne ráno zahájily postup do vnitrozemí hlavní síly, tzn. vojáci 357. pěšího pluku 90. pěší divize. Zpočátku šlo vše hladce.

K první komplikaci došlo na křižovatce u Gerlovy Huti (tehdy Gerlhütte), kde musela postupující vozidla zastavit a vojáci zlikvidovat několik polních postavení bráněných příslušníky Volkssturmu. Vše proběhlo rychle, protože technická i taktická převaha spojenců byla drtivá.

Podobné to bylo u Starého Brunstu (Alt Brunst).

Část 3. praporu pluku se posléze stočila ve směru na Zhůří (tehdy Haidl am Ahornberg). Tam ke svému překvapení uviděli mezi domy dva zaparkované obrněné transportéry M8 Greyhound a čtyři jeepy. Vojáci 357. pěšího pluku americké 90. pěší divize se domnívali, že v obci jsou již průzkumníci z 2. jízdní skupiny, a bez obav vstoupili s minimálním krytím do Zhůří. Najednou se na ně snesla palba kanónů obou obrněnců a několika kulometů. V několika okamžicích zaznamenali Američané několik mrtvých a raněných vojáků.

Ostrý boj trval několik hodin a jeho konečná bilance byla děsivá. V posledních chvílích válečného konfliktu bylo na americké straně deset mrtvých a dvacet těžce raněných. Protivník přišel o 24 mužů. Jednalo se kadety školy z Mirošova u Rokycan, kteří byli předtím dislokováni v Dolejším Těšově (tehdy Unter Teschau), a příslušníky Hitlerjugend, tedy samé ještě nedospělé mladíky. Dalších 76 mladých německých bojovníků padlo ve Zhůří do zajetí. Kromě obětí z řad vojáků obou znepřátelených stran zemřelo při boji i několik místních civilistů, které vážně zranily střepiny explodujících granátů. Jednalo se například o sedláka Baierla či paní Puchingerovou.

Některým kadetům se podařilo ze Zhůří ustoupit a stáhnout se do Dolejšího Krušce (tehdy Unter Körnsalz).

Dolejší Krušec

Když i tady uslyšeli zvuk blížících se amerických pancéřů, čerstvé vzpomínky jim nahnaly tolik strachu, že se kadetská jednotka rozpadla. Mnozí utekli do lesů, někteří se schovali v budově školy, kde byl oddíl ubytován, a ve strachu očekávali vývoj událostí.

Na americké vojáky, kteří do Dolejšího Krušce o dva dny později z kopců přicházeli, tak začal střílet z pistole pouze jeden z důstojníků jednotky, major Hans Schmitz Pfeifer. Takovýto „odpor“ Američané překonali snadno. Major byl odzbrojen a zadržen (historické prameny prozradily, že majora Pfeifera Američané po odvezení z Dolejšího Krušce zastřelili).

Zdroj textu: Jan Jirák, historik

Váleční uprchlíci u Čachrova při cestě na Železnou Rudu